Kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent (eds. Marcela Linková, Naďa Straková; 2017), dnes již beznadějně vyprodaná, se stala podkladem pro výstavní projekt Ženy v disentu: Portréty českých disidentek, který byl představen v Městské knihovně Mělník. Publikace byla vydána u příležitosti 40. výročí Charty 77 a dala slovo jedenadvaceti ženám, jež se postavily proti normalizační moci.
Jednou z nich byla Jarmila Johnová, partnerka Jiřího Dientsbiera. S ní se setkali studentky a studenti literárního semináře ve středu 17. ledna 2024. A jejich dojmy?
Hana Homutová
Na besedě mě zaujalo, jak paní Johnová mluvila. Líbí se mi, že nám vyprávěla opravdově, že se vlastně necítila jako hrdinka nebo jako statečný člověk. Vyprávěla nám to tak, jak to bylo, lidsky. Říkala nám o lidech a o věcech, které jsme znali z hodin dějepisu, ale ona o nich mluvila jako o svých přátelích, hovořila o svých zážitcích a zkušenostech, nikoli jako o historických událostech. […] Já jsem si díky tomu mohla lépe představit prostředí, v jakém se disidenti museli pohybovat. Mohla jsem se více vžít do situace kolem podepsání Charty 77. Nedivím se, že měla velký strach, protože já bych ho na jejím místě měla taky. […]
Alžběta Minaříková
Na vyprávění o disidentu mě nejvíce překvapovalo, jak už v té době se komunisté vždycky dozvěděli o všech všechno, kdo s kým kde byl a s kým se scházel, a zda to, co provozovali, nevystupovalo proti režimu. Dnes například je podobná situace v Číně, a to hlavně díky moderním technologiím, ale v té době v Československu museli být v StB nejspíš opravdu „pečliví“. Dokonce mě překvapilo, když paní Johnová vyprávěla, že jim klidně prohledali dům bez povolení či oznámení. Oni se to dozvěděli až od souseda.
Tereza Šoustková
Musím říci, že ač se na podobné přednášky ze života těším, většinou mě ničím nepřekvapí. Myslím, že jsme tím tématem občas „zahlcení”, jelikož o tom slyšíme v mnoha předmětech (což ale není špatné, takové věci by neměly být zapomenuty), a tak dané informace z přednášky pro nás nejsou žádnou novinkou. Podobné mínění jsem měla i před besedou s paní Johnovou.
Překvapilo mě, jak na mě vyprávěné zážitky ze světa disidentů zapůsobily, což je možná zapříčiněno i tím, že o disidentech jsem toho dosud moc nevěděla. Například mě zaujala její taktika při výslechu, kdy s sebou brala své děti, či (jak jí táta radil) nic neříkala. Respektive mě překvapilo, že vždy při takové taktice vyvázla v pořádku. Také jsem byla překvapena při její zmínce, že v roce 1968 pracovala v Británii jako au-pair, jelikož jsem netušila, že tento způsob pomoci hostitelské rodině fungoval již dříve.
Celkově vše hodnotím kladně, protože paní Johnová […] velkou část povídání věnovala i našim dotazům. Beseda mě zkrátka nezklamala. Naopak to byla jedna z mála, jež mě nějakým způsobem obohatily.
Eliška Vondrová
Zaujaly mě dobové fotografie, které se během besedy promítaly […]. Také mě překvapilo, že se osobně znala s tolika dnes veřejně známými lidmi […]. Líbilo se mi vyprávění o jejím dětství a o tom, jak začala již v nízkém věku bojovat s režimem a odporovat mu.
